Předvánoční Nepřivaz a Olejovice
Před Vánocemi jsme dvakrát navštívili vojenský prostor. Jednou trochu pietně/ užitkově pro stromeček a jednou jen tak se projít Olejovicemi.
Pietní slunovratová (a vánočně stromečková) procházka
V sobotu 21. 12. 2024, tedy o slunovratu, jedeme dopoledne do Nepřivaz. Po cestě vyzvedáváme klíče od závory u Pavla a je to Murphyho zákon jak vyšitý, závora je nahoře. Ano, jako s deštníkem, který si doma vezmete a ono pak neprší.
U pomníčku v Nepřivazi zapalujeme svíčku. Trochu smutně koukáme, jak je terén okolo rozrytý od těžké techniky, to bude na jaře práce. Popojdeme, u kaple zapalujeme kadidlo a posedíme v tichu s díky. Tak nějak obecně, třeba za nádherné ticho a za to, že letos vánoce vycházejí tak, že máme 14 dní volno - potřebujeme to nutně, letošní rok byl na konci snad již koncentrátem náročnosti. Díky vyslovujeme také za vánoční stromeček - smrček, který roste zcela uprostřed kaple a který jsme celý rok neřezali právě proto, že jsme si řekli, že mu dáme ještě důstojný konec. Že bude naším vánočním stromečkem. Je to možné vnímat vlastně i naopak, že my jsme byli obdarováni stromečkem ze středu nejsvětějšího srdce. Stromeček řízneme a necháme ještě v kapli. A jinak se moc těšíme, až budeme na jaře pokračovat s pracemi na obnově základů zde. To mimo jiné i vytáhneme kořeny smrčku a další pařezy.
Naše kroky pak směřují dál nahoru přes vyhlídkovou planinu, až k Bráně. Jak se to tak děje, že zatím vždy, když tudy jdeme, máme nebe plné neuvěřitelné hry světla a mraků? Teď v prosinci jsou zde krásně namrzlé kaluže - příroda se vyřádila v geometrii, voda v kalužích zamrzává do trojúhelníků a elips. Víťa sbírá nábojnice, o jé, to tu budeme dlouho :-). Zvedám hlavu a koukám na všechny strany do nekonečna, slunce svítí, nefouká a po nebi se honí mraky všech možných tvarů. Krása, Boží tichá píseň.
Na Bráně si dáme čaj a svačinku, točíme se doprava a klesáme loukami ke kříži na kraji bývalé obce Jestřabí. Sluší mu to v jeho mohutnosti, a já do vázy na něm na louce nasbírám pořádnou kytici z travin. Okruhem a přes potůčky se škrabeme zpátky do kopce k Nepřivazi, malinká zastávka byla ještě u malé kamenné lesácké boudy.
K Žabce procházíme okolo "sedmi Grácií" - břízek, které stojí asi na místě, kde stával nepřivazský větrný mlýn. Odrážejí se ve velké kaluži před nimi, prohýbané k sobě a vypadají, že tančí.
Cestou u kaple vyzvedneme stromeček a pak v civilizaci vracíme klíče Pavlovi, popřejeme si fajn svátky. Víťa pak odjíždí po svých, skoro na minuty se tak prostřídá s Baru, která přijíždí na Vánoce domů.
Dojede, kouká na stromeček, je vážně tak akorát pro nás. Pomůže mi jej ukotvit do stojanu a vrhá se na zdobení. Letos to pojímáme střídmě, aby stromeček samotný nezanikl. Přidáváme i dva nové ptáčky, koupené letos v rámci naší tradice, kterou máme s Baru od doby, co bydlíme v Olomouci. Každý rok si spolu na vánočních trzích koupíme jednu až dvě vánoční ozdoby, ptáčky. Už jich máme slušnou sbírku. Večer nám to pěkně doma svítí, pálíme kadidlo a okolo 21 hodiny se hecneme a začneme péct :-). Není kam spěchat, jsou prázdniny (!!), klidně jdem spát až o půlnoci.
Olejovice / Ölstadt ležely přibližně 4 km na jih od Města Libavá v mělkém údolí svažujícím se k nedaleké řece Odře. České jméno Olejovice vzniklo koncem 19. století převodem německého Ölstadt, což byla nářeční podoba původního Altstadt ("Staré město").
Předštědrodenní Olejovice
Je 23.12., Baru spí, a my se s Víťou vydáváme ještě jednou do vojenského prostoru. Magie stále funguje - překročíte hranice a je to jiný svět, jiné počasí. V Olomouci inverze, zde slunce a ZASNĚŽENO. Žabku parkujeme u Odry u bývalého olejovického mlýna a jdeme vesnicí. Olejovice, oproti mnoha jiným obcím, nesou mnohem více pocitu, že zde nějaká obec vůbec byla. Domy, ač rozbořené, se tyčí docela vysoko, některé mají dodnes dřevěná futra. Proti nám sjíždí lesák, zastavuje a slušně se nás ptá, zda jsme na procházce? Ano. A propustky máte, že ano? Ano, prosím, my jsme z Lubavie. Aha, tak to jo :-), popřejeme si krásné svátky a jdeme/ jedeme si každý po svých.
Procházíme okolo olejovického mlýna přes hřbitov u kaple sv. Jana Nepomuckého a přes zasněžený památník 1 SV dále, k olejovickému lomu. Ten je i zasněžený moc pěkný, svačíme a prohlížíme si rytmus růstu břidlice. Pak okolo rybníčka se vydáváme zpět okruhem k autu a domů.
_ _ _
Kaple sv. Jana Nepomuckého: https://www.znicenekostely.cz/objekt/detail/12899
Olejovice v diplomce: CAHOVÁ, Veronika. Zaniklé obce Olomouckého kraje. Diplomová práce. 2006 UP Olomouc, Přírodovědecká fakulta: https://adoc.pub/zanikle-obce-olomouckeho-kraje.html
Olejovice: https://web.archive.org/web/20050224064036/https://libavsko.cz/olejovic.htm
_ _ _
Fotku z Olejovického "šifrového" lomu nakonec vybereme jako tu pravou z pravých na letošní PF, dáme dokupy ideu a pak to překládáme do hanáčtiny .-)
Toš ať vás v roce dalšim potkajó.
Malêčkostě, co potěšijó.
A ať je jich néméň 2025.
Přejó Soňa s Víťó
_ _ _