Mariánská modř nad kaplí na Nepřivazi a larimar

Můj i Víťův táta mají dnes narozeniny. Včera jsme slavili, oba jsme se domů dokulili nadmíru dobře najezeni, a funíme, že zítra je potřeba nasbírané kilodžouly dostat ven. Radostně proto vstáváme v sedm, dokonce bez budíku. Jedeme "zahájit jarní sezónu" prací na kapličce Nejsvětějšího srdce Ježíšova na Nepřivazi.

Znáte seriál "Bylo nás pět"? Tak nás dnes bylo pět a na odvedené práci je to znát. Nenechali jsme se odradit tím, že ráno bylo v Nepřivazi -1°C a "pocukrováno" sněhem. Zem zmrzlá není, uf. Navíc slunce začalo brzy zabírat a sníh pod jeho silou rychle odtává.

K tomu bylo nebe celý den modré tak, jak to umí jen na Libavé, modré tak, jak kdysi byla mariánsky modrá kopule v kapličce. Jen ty zlaté hvězdičky, co byly na stropě, chybí, což je logické, jelikož je den.

Než vybalíme termosky s čajem a pohoštění, objevují se další pracanti, Ivo a Sváťa a k tomu nečekán (ale vítán) Michal. Dáme poradu. Na první úkol - odkopávat zeminu uvnitř a odvážet ji na kolečkách - reagovali chlapi nevěřícným pohledem a pak Sváťa lakonicky pronesl: "To dělat nebudu. Seženu bagřík." 

Howgh. Teď doufáme, že splní slovo.

Každopádně pánové si našli "své". Ivo se Sváťou jdou stavět schodnicové posezení v levé části apsidy  (s respektem k jasanu uprostřed a jeho kořenům). Zkusili čornout šutry z "mé" hromady, co potřebuju na stavbu zdi, vrčím a hájím je s krompáčem v ruce. Ivo to pak zkusil ještě jednou lstivě: "hele, veverka!", ale šutr ukrást nestihli .-). Pak už si chodili pro kameny do okolí.

My s Michalem odkopáváme okolí vnějšího pláště kaple a také samotnou rozbitou část zdi, abychom ji pak mohli přeskládat. Je to jako čištění operačního pole. Kopání je stále stejný masakr, hlína smísená s kameny a nálety nejde dobře nabírat, plus v tom pařezové dlouhé kořeny, živé i zetlelé - tyhle potvůrky prorostly zeď a roztrhaly ji. Víťa kutá schody. Celý předchozí večer se těšil na práci s motorovkou, takže se jí chopil a z kmenů okolních jasanových polomů vyrábí schodnice v kopci od příjezdové cesty. Usazuje je a zajišťuje  roxorovými tyčemi.

_ _ _

INTERMEZZO - JAK NAHOŘE, TAK DOLE ( podle Herma Trismegista). Sonda původní podlahy přinesla záblesk mariánského nebe

Od podzimu nám vrtalo v hlavě, zda "tam někde dole" není puvodni podlaha - pak by stálo za to se k ní prokopat a obnovit ji. Víťa se pustil do sondování podél zdi s omítkou a 50 cm pod aktuálním terénem narazil na menší plotny, dále ani hlouběji již nic. Jeví se pravděpodobné, že břidlicová podlaha asi byla odvezena, ale chtěli jsme mít jistotu. Díru jsme tedy opět zasypali, malým ziskem bylo, že jsme na odkopané omítce našli zbytky modré barvy. Pokusíme se od pamětníků zjistit, zda apsida byla vymalována na modro celá - dosavadní posbírané vzpomínky hovoří o bílých stěnách a kopuli vymalované modrou barvou se zlatými hvězdičkami.

_ _ _

Všichni jsme se do práce pořádně opřeli a čas letí, najednou je půl dvanácté a Michal se loučí. Pouštíme jej neradi, je to pracant :-). Ivo se Sváťou nakonec "přetahují", prej musej ve 12, ale evidentně se jim nechce "pustit kost", taky to maj skoro hotové. Nakonec jedou, ale jak jim to nedá, domlouvají se, že v týdnu přijedou svůj part dokončit.

Já s Víťou pracuju do 15 hodin, také chceme dokončit rozdělanou práci, vytahujeme poslední několikametrové pařezové kořeny a konečně se daří plně odkrýt a připravit tento kus rozbité původní zdi, který chci znovu doložit, jsou to jen asi 2 metry. Víťa přechází na rovnání terénu za zdí, z vnější strany kapličky. Postupuje s lopatou k přechodu stěny do apsidy a hele, omítka je stále celá, dokonce i ostrá hrana přechodu stěny, vidíme tak skoro původní půdorys! A je krásně vidět skladba zdi: kamenný korpus, doložený zvenku cihlami a na nich ta omítka. Koukáme, že stěna kaple byla šikorá/tlustá asi 80 cm. Vše dokumentujeme fotografiemi.

Pak už se trochu motáme, zítra se nepohnem. Končíme, když už taháme nářadí za sebou jak zombíci. Dopijeme čaj, odnosíme nářadí, poklidíme, zameteme. Sedneme si, svačíme, užíváme si jarního lesa (vůně, zvuky, slunce) a rozvíjíme myšlenky okolo toho, jak vyřešit dno kaple, jak tam tedy dostaneme bagr a co vše bychom tam s ním dělali. Z únavy meleme nesmysly. Před námi je tak či tak ještě "práce jako na kostele", ale tahle patří k těm, kdy je každý kousek odvedené práce viditelný, i vlastně hmatatelný :-).

U středového jasanu necháváme malého andělíčka, kterého jsem vyrobila z roztržené patrony. Loučíme se s příslibem, že za 14 dní jsme zde znovu, rádi bychom také připevnili malou infoceduli o kapli - stříšku na ni už má asi Ondra vyrobenou.

Původní stav kaple a předchozí práce si můžete prohlédnout zde.

Jdeme se ještě projít k místu, kde se možná v zarostlém nenápadném kopečku skrývají části Schwarzova kříže. Něco jako Blaničtí rytíři v intencích Nepřivaz. Procházka vypadá nakonec tak, že já jedu extra pomalu Žabkou a Víťa jde pěšky za mnou. Jak se to stalo, neptejte se, už nám to asi fakt moc nemyslelo. Ale pak nás bezpečně dovezu domů, kde padneme do vany, pak se vzájemně namasírujeme kafrovým masážním krémem a pak na gauči na 1,5 hodiny usnem.

MODRÁ JE DOBRÁ (I NA ŽIDLI)

Když už se bavíme o mariánsky modré, tak podobný odstín má židle, kterou Bárí vytvářela jako školní projekt. Povedl se jí moc pěkně: vymyslet, vyřezat i namořit. Ukládám si ji zde.

LAGUNOVĚ MODRÝ LARIMAR

V tomto týdnu jsem v olomouckém HERBA obchůdku zavadila při nákupu čaje o výlohu a byl tam. Prstýnek s "divným", ale magicky přitažlivým kamínkem. Myslela jsem, že mi bude malý, ale ne, padnul mi na prst a už tam zůstal :-). Krk a komunikace, říká paní prodavačka, jak mne skenuje ... je příjemné "vidět", že ona "vidí".

Doma googlím, co je larimar a trochu žasnu. Miguel Mendez (objevil jej v roce 1974 objevil) kámen pojmenoval po své dceři Larisse tak, že použil první tři písmena jména Larissa "Lar" a místní výraz pro moře "mar", tím vznikl název Larimar. Nicméně místní obyvatelé znali modrý kámen již v roce 1911, kdy jej začali nacházet na okraji moře. Na světě existuje jediné naleziště této unikátní modré odrůdy pektolitu, v Karibiku ve velmi malé hornaté oblasti ostrova Hispaniola, asi 5 km vzdálené Rio Bahoruco v Dominikánské republice.

Podle slavného proroka Edgara Cayce je Dominikánská republika pozůstatek ztraceného kontinentu Atlantidy. Zajímavé je, že to byl právě Cayce, jenž už před zhruba 60 lety předpověděl objevení nového modrého kamene v Karibiku, tedy vlastně larimaru. Proto je jiný název pro Larimar je kámen Atlantidy. Díky tomuto spojení je larimar průvodcem naší duše na cestě životem, pomáhá spojit se se světem andělů, přináší do našeho srdce a mysli klid rozlehlého oceánu a nad ním se klenoucí modré oblohy. Více