Františkáni nad Krakovcem a soustruh

Podařilo se! Po dlouhé době jsme na chalupě už od čtvrtka večera. Na běžky to v sobotu již není, sníh v noci sublimoval, ale počasí nás hřejivě ponouká k prochajdě

Dáme si ochozský okroužek a zbytek času jsme immervére v dílně. Já, natěšená, testuju další, nový a lepší, soustruh. Chlap se baví vyráběním hrací desky Člověče nezlob se k pinčlíkům z patron.

Františkánský okruh Rakovským údolím

Máme několik možností, kam bychom mohli vyrazit, vybíráme Rakovské údolí. Žabku parkujeme v Ochozi u knihovny, popojdeme ze vsi po modré/žluté, pak již alejí k prameni Ochozské kyselky. Začíná to šlehačkovou závějí - v lese je úsek, který vážně vypadá jako když nastříkáte šlehačku na dort, to jsme ještě neviděli. Na místě, kde je značený mlýn, stojí něco jako komunitní centrum, a jo, je to oboje - mlýn i centrum pro workshopy, svatby a cokoliv - projekt Náš mlýn (dogooglila jsem to). To už vstupujeme do Rakovského údolí. Posedíme v altánu u kyselky, i když je pumpa pramene nefunkční (asi zazimovaná?). 

Probíráme, jak dnešním dětem zprostředkovat to, že toulání v přírodě je fajn způsob jak být. A jak si dobíjet baterky. Na nic nepřijdeme - nevíme, jak jinak než tak, že by neměly mobily a vše dostupné "na klik" ve virtuální podobě, kdy se nakrmí hlava, ale ne tělo. Taky probíráme sněhové vločky, jen už si nepamatuji, co jsme si o nich říkali.

Krajina trochu připomíná okolí Macochy. Míjíme domeček malebně pokrytý freskami přírodních motivů a pohádek. Po cestě se koulujeme zbytky sněhu, od toku Pilavky se pak odpojujeme trochu výš, na hřeben Lipiny. Zdobím Víťovi čepičku travinami, vypadá jako hybrid hajného a vojáčka. Dobře se bavíme, pěšina je měkká a pěkně nám to šlape. Z hřebenu okukujeme krajinu pod námi.

Pěšina sestupuje k okraji Krakovce. Na odbočce stojí moc pěkný sv. Jan Nepomucký na sloupu, pak obkružujeme krakovecký zámek, který je přes bytelný plot neviditelný. Píšou, že tento renesanční zámek vznikl přestavbou z gotické tvrze v roce 1613 a že jeho podoba z počátku 19. století je zachycena na několika obrazech Josefa Mánesa. Hmm, v současnosti je památkově chráněný objekt po rekonstrukci, ale pro veřejnost uzavřen. Hmmmm, tak nic.

Zase mírně do kopečka poté, co jak ohař oblezu ještě plot okolo zámku a (marně) hledám skulinku aspoň na podívání, kolem výklenkové kaple sv. Františka a  letního kina na kopec ke kapli sv. Antonína Paduánského. Už je těch italských náznaků až moc, tak se na lavičce před kaplí dovzděláváme. Kaple byla zbudovaná v letech 1682-86 ?Markem Františkem  Lubetičem a měla sloužit jako rodinné mauzoleum - tož hezky si to vybrali, místo na poslední odpočinek. Od josefínských reforem chátrající kapli rekonstruovali v roce 1955 podle plánů Klaudia Madlmayera.

Čteme dál - hele, František z Assisi byl s Tondou z Padovy kamarád... Tonda byl krásně švihlej františkán, a za svůj ne úplně dlouhý život toho stihnul docela dost (wiki životopis). Co se to tu děje, že je to tu tak obšancovaný františkánama??? Na to jsme dnes nepřišli.

Posvačíme a pak sletíme přímo z kopce dolů k soutoku Šumice a Pilavky, překrosíme se přes jejich meandry a zpátky jdeme po druhém straně potoka, kam až to jde. Mám hlad, takže přidáváme na rychlosti, cestou k autu z batohu vyluxuju i poslední drobečky a je to málo. Domů a najíst se.

Trasa tak nějak nahrubo: https://mapy.cz/s/devenededo

___

Během víkendu došlo i na kulturu. Ad1) koukáme u jídla na další sérii Machos Alfa a v neděli večer zahajuju knihu Jak jsem rodila indiánského chlapce z kmene Čerokí - to je vážně příjemně oddychové čtení. Danka Štoflová, autorka úspěšného blogu na portálu iDNES, představuje knižní podobu vtipně a s nadhledem vyprávěných příběhů ze života indiánů kmene Čerokí o velké rodině, muži a dětech, společně žijících na půdě, která indiánům po staletí patří, uprostřed hlubokých lesů v Severní Karolíně, na úpatí pohoří Great Smoky Mountains. Vtipně, svěže a poutavě  předává mýty, životní postoje a jednoduché moudrosti okořeněné sžíváním se s naprosto odlišnou, evropskou kulturou v osobě samotné autorky. Lidi, kombinace indiánů a knedlovepřozelo je fakt dobrá.

___ 

A pak již dílnujeme 

Zdřímneme si,  zatopíme v dílně a jupí. S obavami a očekáváním do nového soustruhu upínám kus vyschlé švestky - už jsem kdysi kousek z ní brousila a měla neuvěřitelnou barvu. Soustruh to dává, i když je dřevo tvrdé, jak švestka umí být, jen dláto musím brousit co 5 minut :-). Kousek je zčásti shnilý, což jsem věděla a tak za pochodu řeším, jak tuhle část zpevnit a doplnit, měkká hniloba zasahuje i dovnitř. Večer strávím tmelením (kombinace sekundového lepidla a odsoustruženého dřeva, osvědčená již na práci s miskou z Kamenné).

Víťa se pouští do skládací desky pro Člověče nezlob se z překližky. Pantíky, koupené ráno v Konici, mu pěkně sedly. Jen si vaří hlavu nad tím, jak udělá hrací políčka - představu, že bude vymaskovávat kolečka, se mu dělá nedobře. Asi mne chvilku miluje, když mne napadne, že by to mohly být čtverečky. Jo, to se mu ulevilo, radostně rozpočítává pole a vylepuje si elektrikářskou páskou. Dílnu opouštíme až kolem 23 večer, vůbec se nám nechce. V neděli pokračujeme. Zatmelené dřevo drží a pod rukama se mi loupe něco úžasného. Chápu, že pro ty, kdo soustruží denně, je tohle brnkačka, ale po prvním zážitku s vyosujícím strojem, kde se vám vibracemi povoluje koník, byste také ocenili úplně jiný zážitek, když stroj drží.

V závěru, při dobrušování, mne napadne, že by velikostně na misku mohlo sedět víčko od staré zavařovačky, prohrabu komoru a najdu jedno pěkné. Trochu ještě vyberu vnitřní hranu a víčko pěkně sedne - bude to chtít těsnění, ale s tím mi pomůže obchod Norma v Olomouci až v týdnu. Zbývá (uáá) ještě nějak dokončit tu část, co trčí ze dna. Nemám totiž sklíčidlo, dno mám vrutama přichycené k desce .. Přátelé, 3 hodiny jsem pižlala převis a brousila dno!!!!!!!!! Ale stálo to za to. Když přejedu dřevo olejem, není rudé, ale skoro mahagonové. A jak máme ještě chvilku času, upínám ořechový kousek, který jsem původně zpracovávala na prvním soustruhu. Sice na spodní části je stále vidět, že byl původně jinak středově osený, ale jen malinko. Ořech se proti švestce obrábí jak máslo!! :-). Taky by to chtělo víčko, ale nenajdu nic, co by pasovalo.

Sokolík v neděli stříká hrací desku, daří se mu. Odpoledne se hrací deska hotová a figurky z patron na ní vypadají dobře.

Z víkendu odjíždíme velmi spokojeni.

P. S. V týdnu pak doma pak misku navoskuju a znovu vyleštím, dokoupím těsnění a kochám se. Nevím, jestli se bude mamince líbit, ale risknu to - rozhoduji se, že ji pošlu jako dárek k narozkám. A uvidíme :-). Na ořechový kousek jsem víčko našla, ze staré vonné svíčky. Jen jsem musela další vikend dovybrat vnitřek pro usazení víčka.

P. P. S. Hned v týdnu jsem si koupila sadu kvalitních dlát. A ještě by to chtělo sklíčidlo.